Stoleté výročí narození básníka Josefa Kainara připomíná časopis Host

básník Josef Kainar, autor: archiv

Hlučínské gymnázium letos slavilo významné výročí jednoho svého mimořádně významného, bývalého studenta. Sto let uplynulo od narození básníka Josefa Kainara, podle kterého dostala škola pojmenování. Měsíčník pro literaturu Host se výrazné osobnosti české literatury věnuje ve svém prosincovém vydání. Autorem článku Příběhy, mythy a osudy Josefa Kainara je Petr Adámek. 

Století, které 29. června uplynulo od narození Josefa Kainara, je příležitostí jej připomenout a popřípadě zhodnotit. Kainar je vnímán jako — slovy Jiřího Koláře — "kluk s kytárou", jenž se nakonec coby komunistický prominent uvelebil na dobříšském zámku, odkud v přestrojení za dobrosrdečného rybáře — provázen čas od času kamerami, které vždy vezmou zavděk každým sebeinscenováním — vyrážel s prutem k vodě. Jenomže vedle toho všeho byl také jedním z nejpozoruhodnějších básníků druhé poloviny dvacátého století. 
Kainarovu životní pouť zmapoval (po vzoru Zdeňka Nejedlého, jak je proklamováno v úvodu) se svou příslovečnou pečlivostí, bohužel však i tendenčností Milan Blahynka v knize Člověk Kainar z roku 1983, dosud jediné básníkově monografii. Přítomný text má ambice velmi skromné, je toliko skicou, zaobírající se navíc výhradně tím, co pisatel těchto řádků — vedle tvorby textařské a skladatelské — považuje za nejživoucnější z básníkova díla: trojicí jeho prvních publikovaných sbírek. 
Takto na Kainarův vstup do české poezie, jenž byl skutečnou událostí, vzpomněl Jan Zábrana ve svém deníkovém zápisu: Když jsem někdy v roce dvaapadesát nebo třiapadesát četl prvně Kainarovy Nové mythy, bylo to pro mne zjevení. Tady byl básník, který uprostřed všeobecné plytkosti, ideologické zblblosti a falše řekl (od vydání knížky tehdy uplynulo několik let) to, o čem jsem věděl, že to jediné má smysl říkat — a řekl to jako nikdo jiný. Pro mne to byla snad nejvýznamnější moderní česká básnická sbírka; tím nechci v ničem devalvovat Blatného, Ortena a Koláře, které jsem měl rád, nebo mi byli blízcí pro jiné věci. Myslím si to o téhle knížce dodnes, a kdykoli ji otevřu, vždycky v ní najdu něco nového, ačkoli jsem ji četl tisíckrát. Myslím si to dodnes, bez ohledu na to, co se z Kainara objektivně stalo. 
Jsou básníci, jejichž dílo by nám zůstalo uzavřeno, kdybychom nebyli dobře obeznámeni s okolnostmi jejich života. V případě takového Jakuba Demla musíme vstoupit přímo na území privatissima, abychom se orientovali na území poezie. Josef Kainar — třebaže se jeho život rovná příběhu jakéhosi moderního Fausta — však náleží do skupiny těch autorů, kteří zapůsobí se vší naléhavostí i tehdy, nevíme-li o nich vůbec nic. Otevřme Kainarův debut vydaný roku 1940 jako sedmý svazek velkorysé edice První knížky, řízené Františkem Halasem, a začtěme se rovnou do úvodních veršů básně "Staroslověnská mše": Až jazyk v ústech mi sladkostí ustrne, když obracet se má v té z dálky známé řeči, a jako listí ji na ústa nahrne, a objevuje žilky přísně patrné, drobounké páteře všeho, co hrdě klečí. 
Takové verše, aniž bychom cokoli o jejich autorovi jen tušili, nás nenechají na pochybách, že nebyly odfouknuty jako pěna, nýbrž vyryty do materiálu nyní ještě málo poddajného, na který — žel — tento básník bude později nanášet pouze onu příslovečnou pěnu. Formální bravura i evidentní poučenost dosavadní básnickou produkcí potvrzuje mínění, že Kainar už od této své první publikované knížky, nazvané Příběhy a menší básně, není tím, kdo svůj výraz tápavě hledá, nýbrž kdo "chytil stopu" a soustředěně se jí ubírá; nejsou zde patrná "vycpaná ramena", ono krejčovské sádlo vlastní některým začátečníkům. Kainarův verš spolehlivě unese ty nejsmělejší obrazy, aniž by se ocital byť jen na hraně siláckého gesta: "Houstne příběh přítmím jako sad / a dojímá, / jde nocí neslyšný lán / a mře." V těchto jeho třech prvních sbírkách — Příběhy a menší básně, Osudy a Nové mythy — je uložen Kainar vlastně celý a jsou zde přítomny důležité motivy a témata, které se stanou příznačné i pro jeho písňovou tvorbu. Tak například samostatnou studii by si zasloužil způsob, jakým Kainar těžil ze Starého i Nového zákona, často (avšak nikoli pokaždé) v poloze jisté blasfemie, jak dokazují tyto verše z Příběhů: "a ač podlaha je tolik hrbolatá / jako je plna Golgat země svatá"; "a soška Jana Křtitele zdá se být nastydlá"; "nahoře v kůru / — při pozdvihování / — přešel klaviaturu / Kristus Pán / a krokem neslyšným / po černých klávesách / tři čtyři apoštolé / přešli s ním". V Osudech najdeme báseň nazvanou "Lazar", jejímž středem je dítě, schované kdesi na půdě a čtoucí v biblické dějepravě (že by — vzhledem k narážce na ilustrace Gustava Doré — v Durychových novozákonních příbězích pro mládež?), dále básně "Marie z Magdaly" a "Barabáš". A hned dodejme, že slova "anděl" či "nebe" (v náboženském významu) patří v Kainarově lexiku mezi erbovní, což mohutně platí o jeho písňových textech. 
Těžko lze přeslechnout Kainarovu muzikálnost, která se projevuje nejen formálně, ale především nezvyklým způsobem a také mírou, jakou Kainar nechává do svých veršů vstupovat muzikantský svět: nezní tu však hlaváčkovsky snivé violy a hoboje, hudební nástroje v této poezii vystupují se vší svou hmotností a předmětností. Již v nepublikované prvotině Tulák spí na louce najdeme báseň "Klarinet" ("Můj starý černý klarinet / tvrdými prsty jej dusím / když líbám jeho rákosový ret") a od té chvíle můžeme vyjmenovat celý instrumentář: violoncello (ve stejnojmenné básni) je nazýváno "oblakem dřeva", v uhrančivém "Křídlovkáři" je nátrubek "z kovu mnohem chladnějšího / nežli zdejší mosazi", v "Selském tanci" znějí "flétny, lesík fléten, / šlápoty kraví chůze bas!", v básni "Čtyři roztomilí katané" najdeme "zvíře klavíru" (variace tohoto obrazu se vynoří ještě v poslední Kainarově sbírce Moje blues: "Obludy jsou buď dvounohé / anebo čtyřnohé / Tři nohy klavír měl" — jak při tom nevzpomenout Holanovy Noci s Hamletem: "Ale jsou tam i sochy a obrazy a je tam / i kanava i klavír / a zvíře stolu, které pije barvy koberce…"), v básni "Hudba" jsou housle přirovnány k malinkaté mumii královského novorozeněte, ležící na skříni, přičemž "Mrtvá hudba se mstí! / A hluší slýchají mnohohlasy smrti / Jen jako praskot / Svých vlastních / Ucpaných / Lebek", v "Dopisu o stávce" básník obědvá polévku s nudlemi "za cellového koncertu", přičemž tlampač mu jej nalívá do talířku. Jakési odvrácené, chmurné, chvílemi až panoptikální nazírání světa hudby pokračuje skurilními popisy jejích provozovatelů: v proslulé básni "Stříhali do hola malého chlapečka" se kulhavý učitel na cello zasměje tak nahlas, že to zazní "jako kus masa když pleskne o zem", v již jmenované básni "Varhany" — jedné z vůbec nejtemnějších (nejdémoničtějších) Kainarova prvního období — kantor hrající na kůru je "stařík obličeje / zlostné malé želvy, / v límci, jež ho svírá, škrtí", dokonce i zvěčnělí skladatelé — jako v básni "Kdo je dlouhá léta nemocen" — dostávají rysy dosti vzdálené bronzovým či sádrovým bustám: "V hudebním odlehlém pokoji / Stojí zlatá harfa a klavírní křídlo / Jako vycpaní ptáci klasické hudby / Plameňák Mozart / Hrochův Beethoven / klasická hudba je tady ptačí a zvířecí / A velice vycpanou záležitostí." Kainar jako by z této ztěžklé atmosféry domácího muzicírování v parádních pokojích unikal s kytarou k americké hudbě, ale i tento instrument se v závěru básníkova života — jak dokládá pozdní báseň "Dvanáct kytar" — stává symbolem čehosi hořkého: "Měl jsem spoustu kytar / ve svým životě / Tahleta poslední mně přijde myslím draho." 
Z Kainarovy poezie vyčnívá spousta ostrohranných předmětů, které mohou poranit, nikde ani stopa po oblých tvarech a pádech do měkkého, které čtenářům přinášel ještě poetismus (na nějž — v jistém ohledu — Kainarova generace přece jen navazovala). V Kainarovi je však cosi, co jej odlišuje od vlastních souputníků a básnických přátel, chvílemi až célinovského nebo gottfriedobennovského ("Pohlavní nemoci zhášejí podkožní světla"; "smrduté květy nohou"; "nádor velikosti žaludu"). Tam, kde je kupříkladu Ivan Blatný, bytostný melancholik a mélik, nejviditelněji poslušen Jindřicha Chalupeckého a programu Skupiny 42, a tedy poněkud chtěně proti svému naturelu drsný a nesentimentální, tam si Kainar počíná zcela suverénně, zřejmě jako ten otrlejší a protřelejší (porovnejme například jeho "La belle dame sans mercy" s Blatného "Terrestris"). Jestliže však Blatný postupem času dojde k jedinečné syntéze všech poloh svého básnictví — viz knihy Stará bydliště a Pomocná škola Bixley —, Kainar obrousí hrany své poezie nejprve stalinistickými častuškami (Český sen) a posléze pozemšťanskou bodrostí a upovídaností (Lazar a píseň). Podobnou cestu urazí coby textař a skladatel od enigmatického "Mrtvého vrabce" nebo "Imperial blues" k popěvkům typu "Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem". 
Vrátíme-li se ještě ke vztahu Kainar—Blatný, pak připomeňme, co zajímavě podotýká Jan Marius Tomeš, když píše o tom, jak byla za války přijímána Blatného poezie kritikou i přáteli: Vždyť například v knihách Kainarových (už jeho první knize — Příběhy a menší básně, 1940, se Blatný velice obdivoval!) nalezneme zanedlouho verše krutě a jízlivě reagující na něžnou hudbu autora Paní jitřenky a Melancholických procházek (báseň Nénie z Nových mythů). Právě Kainar je příkladem básníka, který šel jinam, který to říkal a který neušetřil později ani R. M. Rilka. 
Zdaleka tu nezazněly všechny složky, jimiž je Kainarova poezie čtyřicátých let utvářena, neboť některé věci nelze dostatečně pojmout, třeba jen podmanivou atmosféru, pro jeho básně příznačnou, kterou bez uzardění pojmenujme kainarovskou (ještě ve sbírce Člověka hořce mám rád z roku 1959 nalezneme verše, které jako by sem byly přeneseny z dekády předchozí, což rozpoznal i Vladimír Mišík, který si právě odsud vybral ke zhudebnění dvě z nejlepších: "Královský večer" a "Malou paní"). 
Nezbývá než opakovat, že Josef Kainar zůstává tématem k zevrubnému pojednání — tématem v mnohém ohledu náročným, neboť máme co do činění s umělcem pohybujícím se v patrech nejvyšších i nejnižších. Máloco může být větší výzvou. 

Kalendárium života a díla Josefa Kainara 

1917
29. 6. se v Přerově manželům Josefovi a Josefě Kainarovým narodil syn Josef František Kainar. 


1922 
Pětiletý Josef se učí hrát na housle, později si také osvojí hru na kytaru a klavír. 


1927 
Manželé Kainarovi se rozvádějí, Josef zůstává s otcem, povoláním inspektorem státních drah, který se toho roku znovu oženil s Marií Kutálkovou. 


1928 
Josef Kainar nastupuje do přerovského gymnázia.

Na recitační soutěži také vystoupil Josef Kainar, který byl tehdy v kvintě, tedy o dva roky starší než já, recitoval Halasova Amundsena, což bylo tehdy pozoruhodné. Já jsem ještě v tercii Halase neznala a obdivovala jsem, jak na to Kainar přišel. Nikdo nevěděl, že psal verše. Ale na kytaru už tehdy hrál. Recitoval moc hezky, jenže špatně vyslovoval písmeno r, proto nedostal cenu.
(Jiřina Hauková) 


1934 
Pokus o sebevraždu bubínkovým revolverem s následkem lehkého poranění na levém boku.

Postřelil se pak v přerovském parku Michalově, jednak pro svou nešťastnou lásku, jednak proto, že se jeho rodiče rozvedli a on to těžce nesl, poněvadž měl svou matku rád.
(Jiřina Hauková) 

Kainar přestupuje na olomoucké gymnázium. 


1935 
Rodina se stěhuje do Olomouce.
Vzniká první rukopisná sbírka Tulák spí na louce.
Kainar přestupuje na gymnázium v Hlučíně. 


1936 
Začíná publikovat první verše ve Studentském časopise a Moravskoslezském deníku. 


1938 
Kainar odmaturoval na hlučínském gymnáziu a přihlašuje se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český a francouzský jazyk. 


1939 
Po listopadovém uzavření vysokých škol Kainar odchází do Ostravy. Necelý rok pracuje na nádraží Ostrava-Přívoz jako pochůzkář na trati, později je zaměstnán v kanceláři. 


1941
Vychází Kainarova prvotina Příběhy a menší básně, coby sedmý svazek edice První knížky. Kniha je datována rokem 1940, na jehož počátku píše Kainarovi František Halas, který edici řídí, následující dopis: 
Vrátíte-li mi definitivní rukopis do konce března nebo raději ještě dříve, byla by naděje vydat to ještě na jaře. Tak si pospěšte a dodělejte to. Jak víte, já básníkům neradím, ale potřebovalo by to místy přísnější výběr. V těch Písních Janě si Vám cit vyvádí víc, než je poezii zdrávo. Podívejte se na to znova, jistě na to přijdete sám. Rozpočítejte si podle některé První knížky, kolik veršů se tam vejde, a podle toho dodejte rukopis. Máte tam verše krásné a já se na ně těším. 


1943 
Kainar uspořádal novou sbírku s názvem Dvůr, která se však během války ztratila v nakladatelství Melantrich, kam byla zadána. 


1945 
Nástup do redakce časopisu Rovnost, "listu komunistické strany Československa na Moravě", který vycházel v Brně. V Umělecké besedě na Malé Straně v Praze uvedlo Divadlo satiry kolektivní hru Cirkus plechový, na níž se podílel i Josef Kainar. 


1946 
V dubnu vyšla coby pátý svazek edice Lyra v nakladatelství B. Stýbla nová Kainarova sbírka Nové mythy.

Už ve znamení programu Skupiny 42 s kresbou Františka Hudečka. Je v ní úplně jiný typ básní než v Příbězích. To už nejsou brueghelovsky inspirované balady, ale lyrické výpovědi o současnosti, většinou trýznivého ladění. Některé hluboké a krásné.
(Josef Hiršal) 


1947 
Jako patnáctý svazek edice českých autorů Plejada, vydávané nakladatelstvím Symposion Rudolfa Škeříka, vychází další Kainarova sbírka Osudy, zahrnující básně z let 1940—1943. Básníkovou ženou se stává Pavla Kainarová (1909—1993), v letech 1954—1964 ředitelka brněnského loutkového divadla Radost. 


1948 
Družstvo Dílo vydává Kainarovu knížku pro děti Říkadla, s ilustracemi Zdeňka Seydla.

Kainar ve Svobodných novinách, s nimiž toho roku začíná spolupracovat, reaguje na rozhodnutí Ivana Blatného zůstat v anglickém exilu, těmito verši z března 1949: "Teď bude přinucen, Ivánek, za libru / psát a psát zprávičky všech různých kalibrů / a říkat pěkně to, oč shora se mu říká." Kainarova nevlastní matka byla bytná u Blatných v Brně. Kainar, když Blatný, ostatně už duševně nemocný, odešel za hranice, vzal prý ty klíče a byt vyloupil. Kainar byl mstivý úskočný smrad, sám si ho takového pamatuji, záludný otrok; nesnesl třeba, aby byl poražen v šachu. Dresler ho porazil a Kainar mu řekl: jen počkej! Šel na brněnskou partaj a Dreslera udal u Šlinga, že schvaluje Blatného emigraci. Nazítří byla svolána schůze, kterou zachránil naprosto na motyku zkárovaný Oldřich Mikulášek. Začal máchat rukama: navrhuju, aby byl Dresler pro schvalování atentátu na Heydricha zbaven funkce redaktora! A bylo po schůzi.
(Ivan Diviš) 


1949 
V Novém divadle satiry se v únoru koná neveřejná premiéra Kainarovy nové hry Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Na divadelní scénu — tentokrát do Violy — se tento dramatický text vrátil až roku 1988. 


1950 
V nakladatelství Československý spisovatel vychází sbírka Veliká láska.

Kainar už ve Veliké lásce nešel směrem, kterým ukazoval Jindřich Chalupecký, ale pokoušel se básnicky rozvíjet pojetí Zdeňka Nejedlého.
(Milan Blahynka) 


1953 V edici České básně vydává Československý spisovatel sbírku Český sen.

Rozplýval se v servilitě před Stalinem, největším masovým vrahem historie, vymyslel si k tomu dokonce do veršů jakousi nikdy neexistující holčičku: "A viděl Stalin dívenku / a pousmál se na ni…", čímž zplodil jeden z nejdevótnějších a nejhnusnějších veršů české literatury vůbec, v němž slovo "pousmál" nabývá v tomto kontextu kvality nejslizštějšího, nejodpornějšího slova, které v češtině existuje, stává se čímsi jako dávidlem, slizem par excellence.
(Jan Zábrana) 


1956 
Druhou básníkovou ženou se stává Alice Kainarová, sekretářka Loutkového divadla Radost.

Vybavuji si jeden celonoční "mejdan" na chalupě malíře Václava Zykmunda u Prudké za Tišnovem, kde se dávno před půlnocí mluvilo bez ubrousků a velice vervní tehdy Adolf Kroupa mluvil o Kainarově jakési úzkosti před ženami; nezapomněl jsem to, protože Adolf užil pro tento stav nezvyklého slova "timidní", tedy že Kainar je vůči ženám timidní — latinář si snadno odvodí, že odvozeno je to adjektivum od slovesa "timere" — "báti se".
(Jiří Veselský) 


1959 
V pražském divadle ABC měla 23. února premiéru Kainarova hra Nebožtík Nasredin v režii Miroslava Horníčka.

Na příští sezonu mám hru od básníka Kainara: Nebožtík Nasredin. Koukal jsem jak blázen, když mi ji přines. Hra světové úrovně. Legrační, ve verších, s hudbou, filosofická i lyrická.
(Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi z 15. 2. 1957)

V nakladatelství Mladá fronta vychází sbírka Člověka hořce mám rád, coby šestnáctý svazek edice Cesty.
Kainar se podílí na scénáři k animované filmové adaptaci Shakespearova Snu noci svatojánské, kterou toho roku natáčí Jiří Trnka. 


1960 
Ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění vychází Kainarova sbírka Lazar a píseň, doprovozená fotografiemi Jana Paříka. 


1964 
Státní nakladatelství dětské knihy vydává v edici Zlatá brána sbírku rozpočítadel Nevídáno neslýcháno. 


1966
Československý spisovatel vydává Kainarovu sbírku Moje blues (původně avizovanou pod titulem Klavírní koncert). 


1967 
Josefu Kainarovi je udělen titul zasloužilého umělce.

Myslím si, že Kainar měl nejradši sám sebe a že to hrál tak, aby to vypadalo dobře, neegoisticky. Rád si žil na cizí účet, i když většinou jen v teplácích, ale zato na Dobříši nebo další svazové zotavovně, na Ždáni. Nerad za sebe něco platil. Hlavně ne účty za svá ubytování v těchto domovech, rozumí se včetně manželky. Když neměl vypito, tvářil se dobromyslně jako najedený medvěd a vypadal jako nějaký hodný skromňoučký moravský "stréček". Ale když vypito měl, lezly z něho všecky mindráky, byl zlý a jedovatý. Nebylo příjemné posedět s ním u jednoho stolu. V dobříšské jídelně s Drdou, dalším zámeckým starousedlíkem, v takové ráži nejednou na sebe pozvedli židle.
(Vlastimil Maršíček) 


1970 
Josef Kainar přijal funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů. 

Z roztroušených básní Kainarova posledního pětiletí jsem četl (tehdy!) jen nemnohé. Nabíraly — jak to později řekl Jiří Opelík — ze studnic trojí ironie: hořké, polemické, skeptické. Tím otřesnější byl pak počátkem roku 1971 dopad stručné novinové zprávy, že Josef Kainar se stává hlavou nové spisovatelské instituce, "výběrové", "ideově čisté", tedy onoho normalizačního svazu, který čtyři pětiny českého spisovatelstva prostě vyřadil. Kainar mezi Kozáky, Šajnery, Boušky a podobnými — nedokázali jsme si ho představit… Zasvěcenci pravili, že funkci nemohl nepřijmout — kvůli zadlužení! (Ludvík Kundera) 


1971 
Dne 16. listopadu Josef Kainar umírá na Dobříši, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.

Vytvořeno 16.12.2017 13:48:32 | přečteno 1357x
Štítky: aktualita , sdílení_fb_tw
 
load